Domů » Fotografické filtry » Jak si vybrat polarizační filtr

Jak si vybrat polarizační filtr

     Polarizační filtr patří k těm nemnoha fotografickým sklíčkům před objektivem, jejichž účinek nelze nahradit ani plnohodnotně nasimulovat dodatečně sebelepším zpracováním v počítači.

Jak ale vybrat ten správný?

     Netvrdím, že mám patent na rozum, leč po pár desetiletích zkušenosti mého fotoživota se v bodech podělím o některé postřehy.

Jedno důrazné upozornění na úvod: Nešetřete!
     O fotografickém filtru, podobně jako o stativu, platí, že se kupuje minimálně nadvakrát. Nejprve ten laciný, po čase pak ten dobrý.
Polarizační filtr je výrobek z kvalitního (a drahého) optického skla, jeho opracování není ani jednoduché, ani levné.
Dobrý polarizační filtr prostě nejde koupit za pár stokorun odněkud z Asie.

Jak tedy dostat za své peníze co nejlepší užitnou hodnotu?

Ujasněte si průměr

     Šroubovací polarizační filtr nemusí být nejvýhodnější kupovat podle aktuálního závitu vašeho objektivu. Tím spíš pokud máte objektivů několik a s různým průměrem - nedoplatili byste se.
Valná většina zkušených fotografů si sjednocuje filtry (polarizační, neutrální šedé...) na jeden či dva větší průměry a přechod z menšího závitu objektivu řeší jednoduchým a levným redukčním kroužkem, takzvaným Step-up ringem. Osobně své filtry sjednocuji na průměru 77mm, který je velice univerzální a řada zajímavých filtrů se třeba v jiném provedení ani nevyrábí. Navíc jsem pořídil i sluneční clonu 77mm, kterou našroubuji před filtr a mám vyřešený problém s odlesky bočního světla. Sestava tedy vypadá následovně: Objektiv-Step-up ring-filtr 77mm-sluneční clona.

Ptejte se na kresbu na objektivech delších ohnisek!

     Toto je zásadní věc, o které se přitom v praxi velice málo ví. V kostce: Polarizační filtr je vlastně sendvič, tvořený dvěma plátky optického skla a polarizační fólií mezi nimi. Každý ze skleněných plátků se při výrobě řeže z tabule či tyče jako silnější kotouček, následně se brousí a leští. Výsledkem by mělo být planparalelní (oba povrchy perfektně rovnoběžné), dokonale vyleštěné sklíčko. Tahle operace je velice náročná na preciznost a patřičně nákladná.
Ve snaze ušetřit (“co oko nevidí, to srdce nebolí...”) si řada výrobců zpracování usnadňuje a vnitřní povrchy kotoučků skla, přiléhající k fólii, neleští stejně precizně jako ty vnější.
Reálně se nic neděje při používání na objektivech kratších ohnisek. Problém nastává u teleobjektivů s ohniskovou délkou zhruba 100mm (ff) a víc. Při detailním zkoumání kresby na fotografiích zjistíte, v porovnání s fotkou bez filtru, ztrátu nejjemnějších detailů.
     Osobně jsem rád že toto nemusím řešit, polarizační filtry mám od VFFOTO a naprosto všechny filtry této špičkové značky jsou určeny i pro dlouhé teleobjektivy.

Zjistěte si, jak je to s ochranou polarizační fólie.

     Polarizační fólie je tvořena podkladem na bázi celulózy (čili cosi ala “celofán”), který nese polarizační mikrokrystaly. Nikdo prozatím nevymyslel nic dokonalejšího a přitom reálně použitelného. Polarizační fólie tedy potřebuje být jednak co nejdokonaleji napnutá, druhak chráněná před vlhkostí i škůdci. Zvlhnutí se projeví zvlněním či zkrabacením, které může mít vliv i na kresbu fotografie. Nemusíte zrovna filtr koupat, své udělá i vlhký vzduch někde na dovolené v subtropech, ale klidně i ve skleníku. Třeba na výstavě orchidejí nebo motýlů ve Fata Morganě.
Škůdcem mohou být houby či baktérie. Jejich přítomnost se projeví někdy jako vlákénka, jindy drobnými bílými kupkami či hvězdičkami rostoucích kolonií. Najdete-li něco podobného na některém svém polarizačním filtru, bez milosti pryč, zachránit se nedá!
U lepších výrobců bývá polarizační fólie po obvodu vzduchotěsně uzavřená a tím chráněná. Občas se toto provedení označuje jako typ “Kaesemann” podle původního názvu německé produktové řady. Samozřejmě se lepší provedení promítá i v ceně.
     Revolučním vylepšením ochrany je technologie posledních let, kdy kromě celoobvodového utěsnění je polarizační fólie celoplošně vlepená UV vytvrzujícím a opticky neutrálním lepidlem mezi oba skleněné kotoučky. Výsledkem je monolit, který je naprosto odolný vůči vlivům prostředí i škůdcům. Při testování ve VFFOTO byl vyrobený základ polarizačního filtru (jen samotné sklo bez rámečku) ponořený do běžné vodovodní vody po dobu osmi hodin. Po vyndání, osušení a vsazení do rámečku bylo možné filtr okamžitě používat a osmihodinový pobyt ve vodě se sebeméně neprojevil na optických vlastnostech. Toto provedení mají VŠECHNY v současnosti prodávané polarizační filtry VFFOTO.

Všímejte si kolik má filtr antireflexních vrstev a jak jsou kvalitní!

     Antireflexní vrstvy slouží k omezení nežádoucích odlesků světla. Vesměs jde o napařované vícenásobné mikrovrstvičky různých kovových sloučenin. Přesné složení a technologii nanášení si výrobci drží pod pokličkou jako součást svých výrobních postupů, z pohledu uživatele je důležitý výsledek.
Žádné nebo málo účinné antireflexy znamenají nekontrastní snímky s množstvím nežádoucích odlesků. Z principu se polarizačním filtrem obvykle nefotí do přímého protisvětla. (Pro připomenutí: nejsilnější efekt polarizace se projeví když je osa objektivu kolmá na směr dopadajících paprsků světla, v protisvětle nebo po světle je účinek minimální). Kvalita antireflexů je ale citelně poznat i v bočním světle.
U laciných filtrů se v nejlepším případě dozvíte, že jakési antireflexy mají. Nic víc o jejich počtu, natož kvalitě. Solidní výrobci v technických parametrech konkrétně uvádí kolik antireflexních vrstev filtr má.

Porovnejte si úbytek světla ...ale s rozumem

     Každý polarizační filtr omezí množství jím procházejícího světla. Je to logické - odfiltruje část složky spektra, čili úbytek každopádně. Obvykle to bývá zhruba o 1 EV, neboli množství procházejícího světla se sníží na polovinu. Polarizační filtr se tak dá použít i místo slabého neutrálního šedého filtru.
U UV filtrů je hodnota transparentnosti ve vztahu k optické kvalitě jasná: čím větší transparentnost (menší úbytek světla), tím lépe.
U polarizačního filtru je to prostě jen číslo... někomu vyhovuje silnější efekt polarizace a větší úbytek EV, jinému menší... Samotná hodnota tedy neříká nic o kvalitě či nekvalitě daného polarizačního filtru

Posun barev aneb do tepla či do studena?

     Jedním z několika důvodů, proč používat polarizační filtr, je fotografování vzdálenějších krajin. Polarizační filtr dokáže ve slušné míře odstranit namodralý vzdušný opar, patrný při fotografování dálek a výrazný zejména za poledních hodin. Pro lepší podání barev se už v dobách klasického kinofilmu ve velké míře používaly oteplující polarizační filtry, zvané, dle jejich nejznámějšího propagátora B. Moose Petersona též Moose`s polarizační filtry. Šlo o kombinaci polarizačního a mírně oteplujícího filtru, která, kromě filtrování polarizovaného světla, dodávala fotkám příjemnější, teplejší podání barev bez přemíry modrých odstínů.
S vyvážením bílé si dnešní digitální fotoaparáty snadno poradí. Přesto je dobré vědět, jestli konkrétní polarizační filtr barevný posun má - a zda do teplých nebo studených odstínů. Například pro fotografování krajiny v době kolem západu slunce se na automatiku nelze tak úplně spolehnout a ruční nastavení dává často lepší výsledky. A při ručním nastavování vyvážení bílé berte vliv filtru v úvahu.

Jak je to s údržbou aneb nanovrstvy nakonec!

     Zakončovací nanovrstvy jsou asi nejzásadnějším vylepšením fotofiltrů v několika posledních letech. Jde o vrstvičky organických sloučenin, které odpuzují prach, mastnotu, špínu a vodu a tedy zásadním způsobem zjednoduší péči o filtry. Jednak se nečistoty na filtr méně chytají, druhak když už je třeba čistit, jde to neporovnatelně snáze.
     V čem tkví vylepšení? Velmi zjednodušeně lze funkci nanovrstev připodobnit k samonivelační stěrce, která vyrovnává nerovnosti betonové podlahy. I sebelépe vyleštěný povrch optického skla je, při dostatečně velkém rozlišení na mikroskopické úrovni, všechno možné, jen ne rovná plocha. Nanovrstvy nerovnosti vyplní - a každý ví, že na hladkém povrchu se špína udrží výrazně hůř a voda rozlévá do loužiček podstatně méně.

     Osobně mám názorné porovnání mezi novými filtry VFFOTO a špičkovým, ale několik let starým didymiovým filtrem od B+W. Čistit starší B+W s chybějícími nanovrstvami je bez nadsázky utrpení. Zdlouhavé a otravné. Které, bohužel, musím podstupovat, protože didymiové filtry (zvýrazňují teplé odstíny žluté, červené a oranžové bez ovlivnění ostatních barev) nějak vymizely z nabídky všech hlavních výrobců a nové prostě nejsou k mání.
     Zcela jednoznačnou výhodu znamenají nanovrstvy při fotografování v dešti, mrholení, příboji, vodní tříšti a vůbec všude tam, kde o vodní kapky není nouze. Voda se na povrchu filtru nerozlije do obtížných a zdlouhavě odstranitelných loužiček, nýbrž vytvoří kuličky, které jednoduše stačí vzduchem z ofukovacího balónku sfouknout k okraji skla a pryč z filtru. Při delší ( cca deseti a vícevteřinové) expozici není ani třeba opakovat snímek, odfouknutí je rychlé a kapka se ve výsledném snímku nikterak neprojeví.

A v čem to všechno drží...aneb co rámeček

     Zajímejte se o tloušťku (výšku) rámečku filtru. Čím tenčí, tím lépe, protože vám nebude vinětovat (poznáte podle tmavších rohů fotografie) ani na širokoúhlých objektivech. Solidní výrobce by měl uvádět pro jaké ohnisko (obvykle vztažené na fullframe čili kinofilmový formát, pro crop je třeba přepočítat vynásobením crop faktorem) je jeho polarizační filtr určený. Nicméně i zkracování má své meze...
     Rámeček polarizačního filtru se od obrouček všech ostatních druhů liší tím, že je složený ze dvou částí, které lze vůči sobě navzájem natáčet a tím měnit sílu polarizace. Musí tedy být na jednu stranu dostatečně masivní, tím pádem tuhý, odolný vůči deformaci zároveň dost vysoký i pro přední filtrový závit, na druhou stranu co nejlehčí a nejtenčí kvůli omezení rizika vinětace. Tyto požadavky jdou přímo proti sobě a výsledek je VŽDY KOMPROMIS. Zlatou střední cestou jsou rámečky o výšce kolem 3 mm (samozřejmě s předním závitem), které lze používat i na širokoúhlých objektivech ohniska 15-17 mm bez znatelnější vinětace.

Mosaz či hliník?
U ostatních druhů fotofiltrů je to víceméně volbou každého dle osobních preferencí. U polarizačního filtru se přikláním k hliníku.
Proč?
Hliník je lehčí a dvoudílná obroučka CPL vždy masivnější než u jiných filtrů. Znatelně vyšší hmotnost mosazi již může na konci objektivu být poznat.
Hliník je měkčí. Paradoxně to znamená výhodu. Konstrukce obroučky CPL se skládá ze dvou částí a pro správnou funkčnost je třeba hladké natáčení navzájem. Lehce tomu napomáhá i stopové množství speciálního maziva, dodané při výrobě. Povrchy hliník - hliník všeobecně kloužou snáz než mosaz-mosaz. Filtr se navíc při používání potkává i s mikročásticemi prachu a písku. Pokud se dostanou dovnitř mechanismu mezi kluzné plochy (a věřte, že otázka nestojí “zda”, ale “za jak dlouho ?”), je to v mosazi horší. U měkčího hliníku se mikrozrnko obvykle vmáčkne do jednoho či druhého povrchu a nevadí otáčení. V tvrdé mosazi putuje mezi kluznými plochami (a otáčení drhne) až se postupně rozemele na jemný prášek. Který se dál může usazovat na kluzných plochách.
Z praktických zkušeností jsou mosazné obroučky obecně náchylnější k “zakousnutí”.

Vnější závit? Rozhodně ano!

     Historicky se kvůli možnému použití na širokúhlých objektivech vyráběly i tenké verze polarizačních filtrů. Nešla na ně nasadit ani běžná přední krytka (bez závitu neměla v čem držet) a dodávala se speciální, za více než “speciální” cenu. Krom toho nějakou záhadou mívala tendenci snadno spadávat a častěji se ztrácet.
     Dnes se od polarizačních filtrů bez předního závitu ustupuje, což je jen dobře. Na filtr se závitem vpředu lze naprosto bezproblémově nasadit jakoukoliv přední krytku objektivu.
Další důvod pro závit: CPL se nejčastěji používá v bočním světle (nejsilnější účinek je kolmo na směr dopadajícího světla), kdy je víc než žádoucí používat sluneční clonu. Sjednotíte-li si řadu filtrů na jeden větší průměr (například 77 mm), bude vám stačit univerzálně jedna jediná šroubovací sluneční clona - ovšem za předpokladu že vaše filtry mají přední závit.

Závěr?
Ten si udělejte sami...

     A mé ryze osobní preference a doporučení? Oblíbil jsem si filtry značky VFFOTO od společnosti Vladimír Fučík - VFFOTO a spolupracuji s ní. Staré rčení říká, že “každá liška chválí svůj ohon”, já dodávám že ale jen některá liška se k tomu otevřeně hlásí a opravdu málokterá navíc tu chválu zdůvodní.
Já VFFOTO filtry používám protože:

  • jsou ze špičkového optického skla, s prvotřídní polarizační fólií od japonské společnosti Nitto
  • polarizační fólie je proti vlivům prostředí chráněná kombinací dvou způsobů (celoplošně vlepená + celoobvodově utěsněná), výsledek je nejlepší, co lze dnešními technologiemi docílit
  • mají špičkové vícenásobné antireflexní vrstvy
  • používají perfektní zakončovací nanovrstvy pro snadné čištění a vynikající odpuzováni vody i špíny
  • VŠECHNY polarizační filtry VFFOTO mají dokonale leštěné oba povrchy skel a zachovávají tím pádem detaily kresby i nasazené na dlouhých teleobjektivech
  • mi vyhovuje nízký rámeček z černě eloxovaného hliníku, vhodný i pro širokoúhlé objektivy
  • u všech filtrů VFFOTO najdu přední závit, takže mohu používat běžné krytky objektivu a šroubovací sluneční clony
  • je na ně prodloužená desetiletá záruka
  • nabízí něco navíc - speciální záruku 50% slevy na opravu či výměnu při rozbití vlastní vinou. Což platí pro členy VFFOTO klubu (členství bezplatné, registrace zadáním e-mailové adresy)

Dobré (polarizované) světlo, hladce se otáčející obroučky a skvělé snímky s polarizačním filtrem ;-)

Jiří Skořepa

zpět na úvodní stranu