Domů » Fotografické filtry » Historie používání fotografických filtrů

Historie používání fotografických filtrů

Fotografické filtry

se na objektivech používaly již v prvé polovině minulého století.
     Zpočátku šlo o barevné filtry, zlepšující kontrast při fotografování na černobílý materiál. Tedy klasika - žluté, zelené, žlutozelené filtry pro lepší podání krajinek a oranžové či červené filtry pro portrét. S nástupem barevného fotomateriálu nabyl na významu UV filtr a dnes již pozapomenuté skylight (lehce lososový-pro korekci přemíry modré při fotografování v poledních hodinách) a konverzní filtry (umožňovaly buď fotit při zárovkách na film určený pro denní světlo, nebo naopak použít film pro umělé světlo při denním).
Polarizační filtr se ve fotografii začal uplatňovat od třicátých let. Na samém počátku stál vynález američana Edwin H. Landa, který dokázal namísto velkého krystalu vyrobit fólii s vrstvou polarizačních mikrokrystalů. V roce 1932 založil laboratoře Land-Wheelwright, což otevřelo cestu ke komerční výrobě fotografických polarizačních filtrů. (Společnost se v roce 1937 přejmenovala na Polaroid Corporation). Většího významu a rozšíření se dočkal polarizačni filtr v poválečných letech s rozvojem barevné fotografie. Krom klasického polarizačního filtru se používala a dodnes používá i kombinace s oteplujicim filtrem, zvaná Moose’s polarizační filtr. Vlivem rozvoje systémů automatického ostření ve fotoaparátech se ustoupilo od linearních polarizačních filtrů (s nimiž autofocus mohl mít potíže) ve prospěch cirkulárních.

Uchycení fotofiltrů:

     Na objektivech měchových fotoaparátů často vpředu vůbec nebyl závit pro našroubování filtru. Uchycení řešily buď pružné “pacičky” na objímce filtru nebo samostatný držáček, upevňovaný na vnější obvod objektivu pomocí plochých hodinářských pružin.
Před druhou světovou válkou se začal prosazovat trend závitu či bajonetu pro filtr na konci objektivu.
     Po válce se postupně stal závit standardem, zatímco bajonetové či pružinkové uchycení (filtry například pro např. pro rané modely dvouokých zrcadlovek Flexaret) téměř vymizelo. Nevýhodou bajonetových filtrů bylo právě specifické uchycení a tím pádem menší výběr vhodných filtrů. Závity se naopak ustálily na posloupnosti obecně uznávaných průměrů, což dalo fotografům nebývalou volnost při výběru. Najednou bylo možno volit mezi fotofiltry mnoha různých výrobců.
Nejobvyklejšími průměry závitu se staly 35,5 mm, 37 mm, 40,5 mm, 49 mm, 52 mm, 55 mm, 58 mm, 62 mm, 67 mm, 72 mm, 77 mm, 82 mm, 86 mm a 95 mm.
Někteří výrobci zkusili jít proti proudu a používat vlastní rozměry ( například některé objektivy
ISCO Gottingen, ruský KMZ...), obvykle však zjistili, že tudy cesta nevede a vrátili se k zaběhlým standardům.

zpět na úvodní stranu